Příčinná souvislost

21 Cdo 1284/2013

   Právní věta: Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, která nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. 

   USNESENÍ

   Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovanému OKD, a.s. se sídlem v Karviné – Doly, Stonavská č. 2179, IČO 26863154, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 13/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2012, č. j. 16 Co 102/2012-196, takto: 

   I. Dovolání žalobce se odmítá. 

   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 

   Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu): 

   Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2012, č. j. 16 Co 102/2012-196, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 11. 2011, č. j. 17 C 13/2010-175 ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 1.096.633,- Kč s úroky z prodlení a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení, a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), který je třeba při projednání tohoto dovolání a při rozhodnutí o něm použít i v současné době, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. 

   I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., právní závěry odvolacího soudu nezpochybňuje. Tím, že vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o tom, že není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou, neboť „znaleckým dokazováním nebyla prokázána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a poškozením zdraví u žalobce, protože nebyla nalezena ani souvislost časová ani věcná“, přičemž v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr (že „onemocnění chronická rinofaryngitida je následek po pracovním úrazu, při kterém došlo k obstrukci nosních kůstek“, „tím začaly problémy s dýcháním“, a „poté vykonával práci důlního záchranáře v extrémně těžkých klimatických a prašných podmínkách, v suchém, vlhkém, horkém a prašném prostředí“), podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází, a vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (znalecké posudky); při řešení otázky příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou nejde o otázku právní (jak se žalobce mylně domnívá), nýbrž o otázku skutkovou, která nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). 

   Námitky žalobce v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3, příp. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; k takto uplatněným okolnostem nemůže být však při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.). 

   Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 

   O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. 

   Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. 

   V Brně dne 17. července 2014 

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu

Poznámka: Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz