Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením pracovního úrazu

Podle ustanovení § 190 odst. 1 ZP1965 (§ 366 odst. 1 ZP), došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením [srov. § 193 odst. 1 písm. c) ZP1965 (§ 369 odst. 1 písm. c) ZP)]. Tato náhrada může spočívat rovněž v náhradě nákladů na zakoupení léků a prostředků zdravotnické techniky nehrazených (resp. částečně hrazených) příslušnou zdravotní pojišťovnou, v náhradě nákladů na dietní stravování, v náhradě nákladů spojených s rehabilitační léčbou či návštěvami zaměstnance postiženého pracovním úrazem, hospitalizovaného ve zdravotnickém zařízení nebo též v náhradě nákladů vynaložených v souvislosti s ambulantní péčí (jejíž součástí je i návštěvní služba), kterou zajišťují praktičtí a jiní odborní lékaři v jednotlivých ordinacích a sdružených ambulantních zařízeních (srov. § 18 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb.). Z hlediska posouzení důvodnosti nároku zaměstnance postiženého pracovním úrazem na náhradu nákladů podle ustanovení § 193 odst. 1 písm. c) ZP1965 (§ 369 odst. 1 písm. c) ZP) je tedy podstatné, že tento nárok vzniká pouze za předpokladu, že tyto náklady byly vynaloženy na léčení následků pracovního úrazu a že jde o náklady vynaložené účelně. Zdravotní péče, která je poskytována občanům podle zákona o péči o zdraví lidu, zákona o všeobecném zdravotním pojištění a předpisů vydaných k jejich provedení a zákona o ochraně veřejného zdraví (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), se poskytuje jednak bez přímé úhrady a jednak za plnou nebo částečnou finanční úhradu (srov. § 11 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu). Jak podle zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (ve znění pozdějších předpisů – srov. § 1 a § 2 odst. 1 písm. d)), tak s účinností od 1. 4. 1997 podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (ve znění pozdějších předpisů – srov. § 11 odst. 1 písm. d), e), § 13 odst. 1), je poskytována potřebná zdravotní péče ve stanoveném rozsahu bez nutnosti její přímé úhrady, přičemž na úhradu nákladů spojených se zdravotní péčí, která byla poskytnuta v rozsahu stanoveném zákonem, pojištěnci vzniká právo. Zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav, zahrnující rovněž komplexní lázeňskou péči u nemocí z povolání a jiných poškození na zdraví z práce (srov. § 13 odst. 1, § 33), se plně hradí ze zdravotního pojištění. Za tohoto stavu nelze považovat náklady spojené s poskytnutím potřebné zdravotní (lázeňské) péče, které poškozený zaměstnanec uhradil ze svého, přestože mu vzniklo právo na jejich úhradu ze zdravotního pojištění, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení § 193 odst. 1 písm. c) ZP1965 (§ 369 odst. 1 písm. c) ZP). Protože v posuzované věci žalobce netvrdí, a z obsahu spisu nevyplývá, že by byl absolvoval byť jen zčásti příspěvkovou lázeňskou péči, není důvodná jeho námitka, podle které odvolací soud chybně dovodil, že mu nelze přiznat náklady, které vynaložil za léčebné výkony v rehabilitačních zařízeních proto, že „nelze přenášet tuto náhradu na žalovaného“, jestliže „pojištěnec má nárok na úhradu těchto nákladů od zdravotní pojišťovny“, podle rozsudku NS ze dne 7. července 2005, sp. zn. 21 Cdo 2697/2004.