Cesta na oběd ve firmě
Verze z 6. 3. 2019, 16:45, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Zamkl stránku „Cesta na oběd ve firmě“ ([Editace=Povolit jen správcům] (do odvolání) [Přesunutí=Povolit jen správcům] (do odvolání)))
Jud. 21 Cdo 1824/2005
Cesta do zaměstnání
Právní věta: Z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, byla konána v objektu zaměstnavatele (§ 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.), je rozhodující, zda jde o prostory (budovy, prostranství) ve sféře dispozice zaměstnavatele, kde je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; utrpí-li zaměstnanec úraz mimo rámec těchto prostor, není z tohoto hlediska významné, že cesta po veřejném prostranství byla k místu stravování jediným možným přístupem.
Rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1824/2005
Z odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za bolest 1 200 Kč, za ztížení společenského uplatnění 60 000 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku 2 564 Kč, a na náhradě věcné škody „v širším smyslu“ 200 Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 8. 4. 2002 okolo 12.30 hod. při cestě na oběd do školní jídelny, která slouží výlučně ke stravování žáků a zaměstnanců žalované, na nerovnosti chodníku v prostoru mezi vchodem do budovy školy a vchodem do jídelny, se jí podvrtnul kotník levé nohy, v důsledku čehož byla v pracovní neschopnosti od 9. 4. 2002 do 28. 4. 2002. Přestože stravování ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele, není úkonem během práce obvyklým ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., „pojem objektu zaměstnavatele není možné vykládat ve smyslu místním, nýbrž ve smyslu věcném, tj. za součást takového objektu je nutno považovat závodní jídelnu, která slouží ke stravování výlučně zaměstnanců žalované a jejích žáků, byť je od hlavní budovy oddělena pásem veřejného chodníku“.
Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, čj. 33 C 132/2003-59, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že cesta žalobkyně k obědu nebyla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., a tudíž se nemohlo jednat o pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, neboť k úrazu žalobkyně došlo na veřejném chodníku, „ke kterému žalované nesvědčilo žádné zvláštní právo, a zaměstnanci a žáci žalované jej prostě využívali jako běžní chodci“, neboť „chodník je veřejný a přístupný každému“. Podle názoru soudu prvního stupně by výklad „v tom smyslu, že chodník tvořil objekt žalované, byl příliš extenzivní, a proto nepřípustný“.
K odvolání žalobkyně krajský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2005, čj. 64 Co 475/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že „žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“; ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 250 Kč k rukám advokátky JUDr. J. S. Dovodil, že „sama skutečnost, že jediný přístup ke školní jídelně vede po veřejné komunikaci, neznamená, že tento pozemek se stává součástí objektu zaměstnavatele, právě v důsledku jediného možného přístupu do školní jídelny“. Přisvědčil výkladu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. podaného soudem prvního stupně, jestliže „dovodil, že by žalované musela k danému pozemku svědčit konkrétní práva a povinnosti“, což „by však zakládalo i její občanskoprávní odpovědnost ve vztahu ke všem osobám, nikoliv pouze k zaměstnancům“. K vydržení pozemku či pásu veřejného chodníku - jak žalobkyně rovněž namítala - nemohlo dojít, protože žalovaná „nemohla být v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k veřejné komunikaci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že okolnost, že budova školy je prostorově a funkčně uspořádána tak, že do školní jídelny neexistuje jiný přístup, např. vnitřkem budovy školy, nelze přičítat k tíži postiženého zaměstnance. Podle jejího názoru totiž v případě, kdyby škole „ryze formálně svědčilo vlastnické právo k cestě, kde k úrazu došlo, nebylo by vůbec žádných pochyb o tom, že se jedná o pracovní úraz utrpěný v objektu zaměstnavatele“. Zdůraznila, že „pojem objektu nelze mechanicky zaměňovat za nemovitost dle vlastnictví zaměstnavatele, což odvolací soud v rozhodnutí sám připouští, avšak na druhou stranu má nesprávně zato, že žalobkyně byla v dané chvíli úrazového děje pouze chodcem“. Významná je totiž skutečnost, kterou odvolací soud pominul, že „uvedený chodník je pro účely cesty za stravováním zaměstnanců žalované užíván od počátku šedesátých let, kdy škola byla postavena, nepřetržitě“, a tudíž „je zřejmé, že za součást objektu zaměstnavatele je třeba považovat pás veřejného chodníku, pokud tento chodník představuje jediný přístup zaměstnanců do jídelny zaměstnavatele“. Protože „v daném případě se žalobkyně z areálu zaměstnavatele nevzdálila, když její cesta vedla přímo z jedné části budovy školy do části druhé, a to výlučně za účelem závodního stravování ve školní jídelně sloužící výlučně ke stravování žáků a učitelů školy“, byla její cesta na oběd do školní jídelny „nutným úkonem směřujícím k obnovení pracovních sil“, a proto se - jak dále dovozovala - „jednalo o úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a tedy úraz při této cestě utrpěný je pracovním úrazem“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně pracovala u žalované v pracovním poměru jako učitelka. Dne 8. 4. 2002 okolo 12.30 hod. utrpěla úraz cestou z budovy školy na oběd do školní jídelny, když se jí při chůzi po veřejné komunikaci (chodníku) podvrtnul na nerovnosti chodníku kotník levé nohy, a v důsledku toho byla od 9. 4. 2002 do 28. 4. 2002 práce neschopná.
V posuzovaném případě za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, zda poškození zdraví, k němuž dojde cestou na oběd v době přestávky na oběd mimo areál zaměstnavatele, lze považovat za poškození zdraví v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a zda se tedy jedná ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce o pracovní úraz. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tím způsobem, že tuto souvislost je třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1/2002, pod pořadovým číslem 11). V poněkud konkrétnější (povýtce kazuističtější) poloze je otázka přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů upravena ustanovením § 25 odst. 3, 4 a 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (dále jen „nařízení vlády“).
Podle ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.
S názorem dovolatelky, že „v daném případě se žalobkyně z areálu zaměstnavatele nevzdálila, když její cesta vedla přímo z jedné části budovy do části druhé, a to výlučně za účelem závodního stravování ve školní jídelně“, však dovolací soud nesouhlasí.
Výklad otázky, do jaké míry lze považovat za pracovní úraz poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl cestou ke stravování a zpět, nebyl v minulosti jednotný, neboť dřívější právní úprava stanovila pouze v obecné poloze (srov. § 41 odst. 3 nařízení vlády č. 54/1975 Sb., kterým se provádí zákoník práce), že stravování nepatří mezi úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení, které by byly v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Soudní praxe (srov. Zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 97, pod poř. číslem 11) vycházela z názoru, že z úkonů potřebných k výkonu práce a úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení „je vyňato stravování, nikoliv také cesta ke stravování“, aniž vysvětluje, zda má na mysli cestu ke stravování v areálu zaměstnavatele, anebo mimo něj. Jedna část dobové literatury se tehdy klonila k názoru, že by zaměstnavatel „odpovídal za úraz, k němuž by došlo cestou do závodní jídelny, jen kdyby se stal v areálu organizace“ (srov. Urbanec, A. - Týcová, M.: Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Práce, Praha 1976, str. 39), zatímco jiní autoři (Týc, J. a kol.: Náhrada škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Práce, Praha 1977, str. 40) mínili, že „opustí-li pracovník za účelem stravování areál organizace, jde o přímou souvislost s plněním pracovních úkolů“. Přesnější vymezení, v podstatě totožné se současným stavem, přinesla až úprava obsažená v ustanovení § 37 odst. 3 nařízení vlády č. 223/1988 Sb., kterým se provádí zákoník práce, v němž se již - kromě jiného - stanovilo, že v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů není stravování, ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu organizace.
Současná platná právní úprava obsažená v ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. uvedený vývoj reflektuje. Za pracovní úraz umožňuje považovat poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl cestou ke stravování, jen jestliže tato cesta byla konána v objektu zaměstnavatele. Východiskem úvah zde může být okolnost, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem - jde-li o rozsah úkonů potřebných k výkonu práce, úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení - má své místo jen v případech, kdy zaměstnavatel může mít možnost vlastními opatřeními ovlivnit úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a kdy je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele usměrňujícím jeho jednání. Protože toto působení preventivní povahy není zpravidla možné mimo areál zaměstnavatele, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby (obdobně, jako je tomu v případě cesty do zaměstnání a zpět - srov. § 190 odst. 2 zák. práce) odpovídal za úraz, k němuž dojde mimo sféru jeho působnosti na veřejném prostranství. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že do budovy školní jídelny „neexistuje jiný přístup než po chodníku, kde žalobkyně úraz utrpěla“, ani že žalobkyně přecházela po veřejném prostranství „výlučně za účelem závodního stravování“, neboť otázka stavebního uspořádání budovy, ani okolnost, zda subjektivním důvodem opuštění prostoru působnosti zaměstnavatele bylo jedině stravování, anebo ještě příčiny jiné, se stravováním nesouvisející, nemění nic na skutečnosti, že k úrazu došlo na cestě ke stravování mimo objekt zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska posouzení, zda cesta ke stravování, na které zaměstnanec utrpěl úraz, byla konána v objektu zaměstnavatele (§ 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.), je rozhodující, zda jde o prostory (budovy, prostranství) ve sféře dispozice zaměstnavatele, kde je zaměstnanec povinen podrobit se pokynům zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; utrpí-li zaměstnanec úraz mimo rámec těchto prostor, není z tohoto hlediska významné, že cesta po veřejném prostranství byla k místu stravování jediným možným přístupem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Poznámka:
Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl:
Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz