Zavalení stavební dělníci

Z BOZP podle Šenka
Verze z 5. 3. 2019, 10:08, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „21 Cdo 1117/2007 Povaha bezpečnostních předpisů uvedených v § 135 odst. 4 písm. c) a písm. d) zák. práce. Vázanost soudu správním rozhodn…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

21 Cdo 1117/2007

   Povaha bezpečnostních předpisů uvedených v § 135 odst. 4 písm. c) a písm. d) zák. práce. Vázanost soudu správním rozhodnutím při posuzování zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz.
   I. Ustanovení § 135 odst. 4 písm. c) a § 135 odst. 4 písm. d) zák. práce jsou bezpečnostními předpisy všeobecného charakteru, která nemohou mít za následek zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce.
   II. V řízení o odškodnění pracovního úrazu při posuzování liberačních důvodů ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce může být soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutím vydaným ve správním řízení, jen pokud deklarované porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je v příčinné souvislosti se vznikem pracovního úrazu.
   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
   Nejvyšší soud České republiky
rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) J. G., a b) J. G., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. R., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody pozůstalým, vedené u obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 159/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2006, č. j. 13 Co 139/2006-219, takto:
   Dovolání se zamítá.
   Odůvodnění:

   Žalobkyně se domáhaly (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 552.891,- Kč „s příslušenstvím“ a platit jí od 1. 2. 2005 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 6.203,- Kč, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni b) 158.739,- Kč „s příslušenstvím“ a platit jí od 1. 2. 2005 pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 1.929,- Kč. Žalobu odůvodnily tím, že syn žalobkyně a) a otec žalobkyně b) M. G. zemřel následkem smrtelného úrazu, který utrpěl při výkonu práce v „Soukromé stavební firmě R.“.
   Žalovaný namítal, že k pracovnímu úrazu M. G. došlo dne 5. 5. 1992 při provádění zemních prací na výkopu kanalizace v obci Č., okres B. Výkop se prováděl do hloubky 3,8 m, bagr provedl vytěžení zeminy na vzdálenost asi 4m, a poté zaměstnanci směli provádět pažení nezajištěné části výkopu tím způsobem, že z dříve zapažené části budovali nové pažení z kulatiny a fošen; ze zapažené části výkopu nesměli vystoupit a mohli za nechráněnou částí výkopu manipulovat pouze rukama do vzdálenosti nejvýše 80cm od konce stávajícího pažení. V kritický okamžik, kdy M. G. pracoval na dně výkopu, došlo k sesuvu zeminy do jeho nezapažené části v důsledku podmáčení spodních vrstev jílovité horniny, a tato hornina zavalila M. G. a jeho spolupracovníka. Pracovní úraz M. G. byl tak zaviněn tím, že se M. G. pohyboval v prostorách vzdálených minimálně 1,5m od chráněné části výkopu v rozporu s ustanovením § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb. a s pokyny danými k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
   Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 9. 2005 č. j. 23 C 159/99-186 rozhodl, že „nárok žalobkyň je co do základu z jedné poloviny opodstatněn“ a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Dospěl k závěru, že „postižení zaměstnanci, ačkoliv byli v rámci školení BOZ dne 1. 4. 1992 proškoleni o základním způsobu provádění pažení (vzdálenost rozpěr 80cm, průměr rozpěr 10cm), a o tom, že je třeba pažení provádět z bezpečného prostoru, toto poučení nerespektovali“. Vzdálenost rozpěr byla větší a „postižení zaměstnanci se pravděpodobně v době sesuvu půdy pohybovali v nezapaženém prostoru, o čemž svědčí to, že v něm byli po zasypání nalezeni“. Soud prvního stupně tedy dovodil, že jak zaměstnavatel, tak postižený zaměstnanec porušili „výše zmíněné právní a bezpečnostní předpisy a stanovené pokyny, ačkoliv s nimi byli seznámeni, každý z padesáti procent“. Zaměstnavatel zejména nesplnil svoji povinnost zkontrolovat, zda jsou jeho pokyny týkající se postupu při provádění pažení dodržovány a zda je dodržována bezpečnost práce; nedodržel tedy „ust. vyhl. č. 324/90 Sb., nezabránil lidské chybě, ačkoliv tak učinit mohl, jak je podrobně popsáno ve znaleckém posudku“. Zaměstnanci, kteří utrpěli smrtelný pracovní úraz, „patrně vstoupili do nezapaženého prostoru, kam, jak byli poučeni, vstupovat neměli, a nedodržovali technologický postup a vzdálenosti rozpěr“.
   K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2006 č. j. 13 Co 139/2006-219 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že M. G. porušil ustanovení § 135 odst. 4 písm. c) zák. práce, podle kterého je zaměstnanec zejména povinen dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele, ustanovení § 135 odst. 4 písm. d) zák. práce, podle něhož je zaměstnanec povinen dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat stanovené pracovní prostředky, „mj. i osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení“, a ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 324/1990 Sb., podle něhož zaměstnanci při provádění stavebních prací jsou povinni dodržovat technologické nebo pracovní postupy, návody, pravidla a pokyny. „Hlavně však porušil“ podle názoru odvolacího soudu ustanovení § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb., podle kterého je zakázáno „mj. vstupovat do strojem vyhloubených výkopů, které nejsou zajištěny podle odst. 2 (tj. pažením), bez vhodné ochrany zaměstnanců (ochranný rám, bezpečnostní klec, rozpěrné konstrukce apod.)“. „Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nepochybuje o tom, že v okamžiku sesuvu půdy oba postižení zaměstnanci pracovali v nezapažené části výkopu, odkud byla později vyproštěna jejich těla, z nich M. G. asi 2m od poslední stojky pažení, které zůstalo v celé své délce neporušeno“. Odvolací soud za těchto okolností dovodil, že, „kdyby respektovali ústní pokyny stavbyvedoucího V. K. a jeho asistenta V. S. a žalovaného, včetně ústně sděleného technologického a pracovního postupu zemních prací, kdyby vzali na vědomí pokyny Ing. A. H., které jim dal na školení dne 1.4.1992, že se smějí pohybovat jen v zapažené části výkopu, a pokud by manipulovali odtud rukama jen na vzdálenost předpažení tj. 80cm, nic by se jim při sesuvu půdy nestalo“. Odvolací soud uzavřel, že postižený tedy porušil „právní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci podle § 273 odst. 1 zák. práce a pokyny, které mu byly dány jeho nadřízenými podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení“. „Na druhé straně však“ odvolací soud poukázal na ustanovení § 10 odst. 2 vyhlášky č. 324/1990 Sb. podle něhož při změně podmínek v průběhu prací, které mohou nepříznivě ovlivnit bezpečnost práce (geologické, hydrogeologické povětrnostní nebo provozní), jsou odpovědní zaměstnanci povinni zajistit bezpečnost práce. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že při zahájení zemních prací zaměstnanci „narazili na starou kanalizaci v projektu nezakreslenou a dříve neznámou“, a nesprávně se domnívali, že kanalizace podél výkopu již dále nepokračuje; přestože kanalizaci přerušili a „tekutinu z ní vytékající odvedli provizorně jinam“, museli ji druhého dne odčerpat kalovým čerpadlem, a „byla to právě voda vytékající z narušené kanalizace, vedoucí souběžně s výkopem, která podmáčela zeminu a způsobila sesuv půdy do nezapažené části výkopu“. Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud zdůraznil, že „patří k řádnému seznámení zaměstnance s předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci kromě seznámení zaměstnance s běžnými předpisy nebo pokyny také seznámení se zvláštními pravily pracovního postupu, z něhož by byla zaměstnanci zřejmá rizikovost této práce“. Zaměstnanci tedy měli být podle ústního a technologického postupu uchráněni ve výkopu rozpěrnými konstrukcemi (pažením), které tam stavěli, „což je v souladu s ustanovením § 21 odst. 3 vyhl. č. 324/1990 Sb.“ (protože ochranné rámy a bezpečnostní klece nebyly „v té době na stavbách používány, nebyly běžně na trhu dostupné a dokonce se ani v tehdejší ČSFR nevyráběly“, odvolací soud nepokládal za porušení právního předpisu ze strany žalovaného, že se na staveništi ve výkopu tyto ochranné prvky nepoužívaly). Za situace, kdy „den před tragickou událostí“ žalovaný zjistil v průběhu prací změnu hydrogeologických podmínek, které mohly nepříznivě ovlivnit bezpečnost práce, když byla objevena příčně i podélně vedoucí dosud neznámá kanalizace, z níž došlo k úniku tekutiny a podmáčení půdy ve výkopu, kdy „navíc bylo jasné, že v důsledku v minulosti prováděných výkopových prací již nejde o zeminu rostlou, ale dříve narušenou, tedy méně soudržnou“, nepostačovala již podle názoru odvolacího soudu k řádnému seznámení zaměstnanců s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci „s důsledky uvedenými v ust. § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce“ pouhá účast na školení dne 1. 4. 1992 a podpis presenční listiny, „když navíc podle zápisu se jednalo o školení značně formální, pokud zaměstnavatel patrně spoléhal na velkou zkušenost svých zaměstnanců“. V tomto případě „bylo třeba zaměstnance na nově nastalou situaci zvláště a důrazně upozornit a vysvětlit jim přitom velkou rizikovost výkopových prací a mělo jim být vysvětleno proč právě jen výkon práce při stavbě pažení při ze zapaženého prostoru zaručuje i jejich osobní bezpečnost při práci“. Rovněž dohled stavbyvedoucího jednou za půl hodiny, popřípadě jednou za hodinu „představoval nedostatečné plnění jeho funkce, neboť do pominutí zvýšeného nebezpečí bylo zapotřebí jeho nepřetržité přítomnosti na stavbě, popřípadě přítomnosti jeho asistenta“. „Jen prokázání těchto podmínek a učinění takových opatření“ by podle názoru odvolacího soudu mohlo mít za následek úplnou liberaci žalovaného ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce. Žalovaný se tedy zprostil své odpovědnosti jen zčásti, neboť prokázal, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním „výše uvedené předpisy“, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a toto porušení bylo „jednou ze dvou příčin škody“; druhou příčinou bylo pochybení zaměstnavatele (žalovaného).
   V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítají, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť se „odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a také věc posoudil v rozporu s hmotným právem - ustanovením § 191 zákoníku práce“. Zdůraznily, že pro posouzení, do jaké míry se zaměstnavatel zprostil své odpovědnosti za pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 191 zák. práce, je kromě jiného rozhodující, zda zaměstnavatel řádně seznámil postiženého zaměstnance s relevantními bezpečnostními předpisy. Odvolací soud konstatoval, že za daných specifických okolností nedošlo k řádnému seznámení zaměstnanců s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Přehlédl však, že podmínka řádného seznámení je stanovena shodně jak pro případ úplného, tak i pro případ částečného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele podle § 191 odst. 2 písm. b) zák. práce. Neexistuje různá úroveň „řádného“ seznámení s bezpečnostními předpisy, takže v tomto směru je podle názoru žalobkyň rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 191 odst. 2 písm. b) zák. práce. Podle názoru žalobkyň je rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v rozporu s „právním názorem uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, roč. 1978“. Je-li totiž v souvislosti s pracovním úrazem zaměstnance zjištěno, že sám zaměstnavatel porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práce a že toto jeho porušení je v přímé souvislosti se vznikem pracovního úrazu, bylo by v rozporu s výchovným posláním zákoníku práce, aby se zaměstnavatel i jen částečně zprostil své odpovědnosti za pracovní úraz s poukazem, že také postižený zaměstnance případně porušil bezpečnostní předpisy. Dále pak odvolací soud „rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“, pokud jde o vázanost civilního soudu správním rozhodnutím orgánu státního odborného dozoru nad bezpečností práce o tom, že určitý subjekt porušil bezpečnostní předpis a v čem takové porušení skutkově spočívá. V posuzovaném případě rozhodnutím Inspektorátu bezpečnosti práce pro S. k. ze dne 11. 8. 1992 byla společnosti R., s.r.o. uložena „pokuta za porušení bezpečnostních předpisů, mj. i za porušení § 21 odst. 3 vyhl. č. 324/1990 Sb.“. Podle názoru žalobkyň je soud v občanském soudním řízení tímto rozhodnutím vázán, tedy i tím, že zaměstnanci nebyli vybaveni ochrannými pomůckami (ochranný rám, bezpečnostní koš atd.). Vzhledem k tomu „není případná úvaha odvolacího soudu jako v tomto směru laického subjektu o odborné otázce, zda taková ochranná zařízení v tehdejší době existovala“. Kdyby žalovaný ve smyslu ustanovení § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb. dodržel předepsaný postup, dva ve výkopu postižení zaměstnanci by byli tímto ochranným technickým zařízením chráněni před zavalením zeminou a k jejich úrazu by nikdy dojít nemohlo. Nedodržení bezpečnostního předpisu ze strany žalovaného je tak v přímé příčinné souvislosti se vznikem úrazu, a „není na místě ani jen částečné zproštění se odpovědnosti žalovaným“. Řízení rovněž trpí i jinou vadou řízení „spočívající v tzv. opomenutých důkazech“. Žalobkyně podáním ze dne 18. 2. 2004 navrhly soudu celou řadu dalších důkazů o jejichž provedení soud nerozhodl. Těmito důkazy zamýšlely zpochybnit skutkovou verzi příčiny úrazu M. G. o tom, že v době zavalení zeminou se pohyboval v nezapažené části výkopu. Provedení těchto důkazů přitom nebylo zjevně nepotřebné za situace, kdy si sám soud prvního stupně nebyl zcela jist, proč k úrazu došlo. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
   Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
   Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
   Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
   Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o jejím základu) potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
   Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
   Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že syn žalobkyně a) a otec žalobkyně b) M. G. se spolupracovníkem P. H. jako zaměstnanci „S. s. f. R.“ prováděli v obci Č., okres B. pažení výkopu kanalizačního řadu. Výkop, jehož hloubka byla cca 3,4 - 3,8 m, a šířka 1,15 až 1,20 m, byl hlouben bagrem do vzdálenosti asi 4m od konce zapažené části, a poté oba zaměstnanci zabezpečovali stěny výkopu příložným pažením; podle zápisu o „školení na stavbě kanalizace Č.“ konaného dne 1.4.1992 se měli pohybovat v zapažené části kryti posledním párem svislých pažnic, a pažení měli provádět před sebe tak, aby rozpěry byly umísťovány po 80 cm úsecích. Při provádění zemních prací došlo dne 4.5.1992 k přerušení staré kanalizace, a voda byla převedena dřevěným žlabem; voda, která již do výkopu natekla, byla dne 5.5.1992 před zahájením prací odčerpána. Uvedeného dne 5.5.1992 po desáté hodině došlo v prostoru nezapaženého výkopu k sesutí zeminy a k zavalení obou zaměstnanců; P. H. byl nalezen pod zeminou ve vzdálenosti 4 m a M. G. ve vzdálenosti 2 m od posledních svislých pažin. Rozhodnutím I. b. p. pro S. k. v P. ze dne 11.8.1992 č.j. 4292/04.31/92/14.3 byla „organizaci firma R. spol. s r.o.“ uložena pokuta ve výši 30.000,- Kč „za porušení § 17 odst. 4 vyhl. č. 324/1990 Sb., § 4 odst. 1, odst. 3; § 17 odst. 2 vyhl. č. 324/1990 Sb. § 9 odst. 7; § 21 odst. 3 vyhl. č. 324/1990 Sb.; čl. 148 ČSN 73 3050 a za další zjištění uvedená v protokolu o dozoru ze dne 16.6.1992 č.j. 16/8295/04.31/92 P“.
   V posuzovaném případě za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, jaké jsou podmínky liberace zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za pracovní úraz, poruší-li předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnanec i zaměstnavatel. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu do všech důsledků řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
   Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
   Nastolenou právní otázku je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy došlo k pracovnímu úrazu M. G. - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.5.1992, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 231/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
   Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
   Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
   Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce se zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.
   Procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, má - jak vyplývá již ze znění ustanovení § 191 odst. 1 a odst. 2 zák. práce a jak z toho správně vychází i odvolací soud v posuzované věci - zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
   Při rozhodování o úplném nebo částečném zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz [§ 191 odst. 1 písm. a), § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce] je třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní (§ 273 odst. 2 zák. práce), který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru, které svým adresátům kupříkladu ukládají počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, nemůže mít totiž za následek právní účinky uvedené v ustanoveních § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1976, pod č. 11, str. 102). V ustanovení § 135 odst. 4 písm. c) zák. práce vymezenou povinnost každého zaměstnance „dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele“, jakož i ustanovení § 135 odst. 4 písm. d) zák. práce, podle něhož je zaměstnanec povinen „dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat stanovené pracovní prostředky“ a v tomto rámci „i osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení“, které jsou součástí demonstrativního výčtu konkrétních dílčích povinností zaměstnanců stanovených v zájmu jejich bezpečnosti a ochrany zdraví při práci - jejichž porušení odvolací soud M. G. vytýká - je proto třeba chápat jako všeobecná ustanovení, která nemohou mít za následek zproštění se odpovědnosti za škodu.
   Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání podle ustanovení § 190 a násl. zák. práce je vybudována - jak z toho správně vychází odvolací soud - na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Ustanovení § 191 zák. práce umožňuje, aby přes tuto existující objektivní odpovědnost se za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zaměstnavatel své odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostil. Aby se mohl zaměstnavatel částečně zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce, musí se jednat ze strany zaměstnance o porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu nebo pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který upravuje určitý způsob jednání nebo určitý způsob jednání zakazuje.
   Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že M. G. v souvislosti se svým smrtelným pracovním úrazem porušil ustanovení § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, podle něhož je zakázáno sestupovat nebo vystupovat z výkopů po konstrukci pažení, vstupovat do strojem vyhloubených výkopů, které nejsou zajištěny podle odstavce 2, bez vhodné ochrany pracovníků (ochranný rám, bezpečnostní klec, rozpěrné konstrukce apod.). Přitom „odvolací soud nepochybuje o tom, že v okamžiku sesuvu půdy oba postižení zaměstnanci pracovali v nezapažené části výkopu, odkud byla později vyproštěna jejich těla, z nich M. G. asi 2m od poslední stojky pažení, které zůstalo v celé délce neporušeno, takže kdyby respektovali ústní pokyny stavbyvedoucího V. K., jeho asistenta V. S. a žalovaného, včetně ústně sděleného technologického a pracovního postupu zemních prací, kdyby vzali na vědomí pokyny Ing. A. H., které jim dal na školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, které se konalo na staveništi dne 1.4.1992, a pohybovali se jen v zapažené části výkopu, a pokud by manipulovali odtud rukama jen na vzdálenost předpažení, tj. 80 cm, nic by se jim při sesuvu půdy nestalo“. Vzhledem k těmto závěrům posuzovaným v souvislosti s dalšími pasážemi odůvodnění rozsudku je poněkud nekorektní tvrdit paušálně, že „odvolací soud pak konstatoval, že za daných specifických okolností nedošlo k řádnému seznámení zaměstnanců s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, neboť odvolací soud svůj závěr citovaný výše nijak nezpochybňuje; jeho výtka týkající se způsobu školení se věcně vztahovala - jak z odůvodnění rozhodnutí vyplývá - především k úrovni a intenzitě opatření, které měli učinit „odpovědní pracovníci“ na základě ustanovení § 10 odst. 2 vyhlášky č. 324/1990 Sb. při změně hydrogeologických podmínek v průběhu prací, které mohly nepříznivě ovlivnit bezpečnost práce.
   Za situace, kdy je nepochybné, že postižený M. G. porušil zákaz vstupovat do strojem vyhloubených výkopů, které nejsou zajištěny, a jednal v rozporu s pokynem manipulovat ze zapažené části výkopu, je zřejmé, že porušil konkrétní pravidla upravující určitý způsob jednání resp. určitý způsob jednání zakazující, obsažená v ustanovení § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb. a v konkrétních pokynech vedoucích zaměstnanců. Obecná námitka, že „by bylo v rozporu s výchovným posláním zákoníku práce, aby se zaměstnavatel mohl i jen částečně zprostit svojí odpovědnosti za pracovní úraz s poukazem, že také postižený zaměstnanec případně porušil bezpečnostní předpisy“, nemůže obstát již z toho důvodu, že ve svých důsledcích znamená, že by naopak protiprávní jednání zaměstnance mělo být tolerováno. Poukazují-li dovolatelky v této souvislosti na rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1975 sp. zn. 5 Cz 41/75 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč 1978, pod č. 11, pak nepřihlížejí náležitě k tomu, že na rozdíl od uvedeného rozhodnutí, kde se jednalo o liberaci zaměstnavatele z odpovědnosti za pracovní úraz „při práci se strojem, který pro své nedostatky po stránce bezp. práce neměl být vůbec v provozu“, v posuzované věci z obsahu spisu nevyplývá a dovolatelky ani netvrdí, že M. G. a jeho spolupracovník nesměli při respektování stanovených podmínek práci vůbec konat.
   Dovolací soud nesdílí ani úvahu dovolatelek, pokud jde o důsledky rozhodnutí I. b. p. pro S. k. v P. ze dne 11.8.1992 č.j. 4292/04.31/92/14.3.
   Je mimo pochybnost, že rozhodnutím vydaným ve správním řízení je soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo se dopustil správního deliktu, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoliv také odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu konkrétním jednáním pachatele. Takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli znamená vždy konstatování jeho protiprávního jednání. V daném případě tedy pravomocné postižení „organizace firma R. spol. s r.o.“ sankcí za porušení ustanovení § 17 odst. 4 vyhlášky č. 324/1990 Sb., § 4 odst. 1, odst. 3; § 17 odst. 2 vyhlášky č. 324/1990 Sb., § 9 odst. 7; § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb.; čl. 148 ČSN 73 3050 „a za další zjištění uvedená v protokolu o dozoru ze dne 16.6.1992 č.j. 16/8295/04.31/92 P“, v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že uvedený subjekt porušil vypočtené „předpisy k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení a předpisy stanovících pracovní podmínky“ ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, v tehdy platném znění, na jehož základě orgán státního odborného dozoru - jak z jeho rozhodnutí plyne - pokutu uložil.
   Toto rozhodnutí však již neřeší stěžejní otázku významnou pro posouzení liberace zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce, tj. které právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jako jednu z příčin škody, postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil na straně jedné, a na druhé straně se nezabývá ani tím, které z předpisů v rozhodnutí uvedených představují další příčiny vzniku pracovního úrazu, jestliže jen konstatuje, který předpis byl porušen, aniž jej dává do souvislosti (není to ani smyslem tohoto rozhodnutí) s vlastním vznikem pracovního úrazu (srov. kupříkladu bod 10 protokolu o dozoru ze dne 16.6.1992 č.j. 16/8295/04.31/92 P - „Okraj výkopu u vodovodu v ul. Podzámecké v den úrazu nebyl zajištěn proti pádu osob do výkopu“). Z uvedených důvodů je na místě závěr, že v řízení o odškodnění pracovního úrazu při posuzování liberačních důvodů ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce může být soud vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutím vydaným ve správním řízení jen pokud deklarované porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je v příčinné souvislosti se vznikem pracovního úrazu.
   Rozsudek odvolacího soudu uvedeným zásadám odpovídá, jestliže, vycházeje ze zjištěného skutkového stavu, při úvaze o možné liberaci odpovědného subjektu, respektoval závěry orgánu státního odborného dozoru o zjištěném porušení těch bezpečnostních předpisů, které byly „příčinou vzniku škody“, jak to vyžaduje skutková podstata upravující předpoklady zproštění odpovědnosti zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za pracovní úraz. Je tedy správný jeho závěr, že M. G. a jeho spolupracovník porušili ustanovení § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb., neboť oproti pokynům, kterých se jim dostalo, vstoupili do strojem vyhloubeného výkopu, který nebyl zajištěn podle odstavce 2 (tj. pažením), jak jim ostatně výslovně vytýká bod 16 protokolu o dozoru ze dne 16.6.1992 č.j. 16/8295/04.31/92 P. Okolnost, na kterou poukazují dovolatelky, že nebyli vybaveni „ochrannými pomůckami (ochranný rám, bezpečnostní klec, rozpěrné konstrukce apod.)“, které ustanovení § 21 odst. 3 vyhlášky č. 324/1990 Sb. předepisuje pro případy, kdy zaměstnanci musí pracovat v nezajištěném výkopu, by měla význam až tehdy, kdyby M. G. a jeho spolupracovníku bylo uloženo pracovat v nezapaženém prostoru. Dovozují-li tedy dovolatelky pro sebe příznivé následky jen na základě uvedeného dílčího závěru, aniž jej vykládají ve vzájemných souvislostech s dalšími závěry orgánu státního odborného dozoru o zjištěném porušení bezpečnostních předpisů, a který není v příčinné souvislosti se skutečnými příčinami vzniku pracovního úrazu, dospívají k fiktivním závěrům, které nelze z ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. vyvozovat.
   Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovanému podařilo částečně zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz M. G., zůstal přes námitky dovolatelek nezpochybněn.
   Dovolání nelze přisvědčit ani potud, že řízení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je pravdou, že soud prvního stupně nezdůvodnil, proč neprovedl důkazy, které žalobkyně „alternativně“ navrhly na závěr řízení po poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř. „pouze z důvodu, že by žalobě co do základu nebylo vyhověno úplně“. Samotná okolnost, že soud prvního stupně nezdůvodnil ve svém rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř., proč takto navrhované důkazy neprovedl, však nepředstavuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže účastník měl možnost uplatnit v tomto směru námitky v podaném odvolání a jestliže „opomněl“ zmínit se o této formální vadě odůvodnění v průběhu celého odvolacího řízení, a připustil tak, že odvolací soud neměl možnost učinit tuto skutečnost podkladem svých úvah.
   Protože rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o základu projednávané věci, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a písm. b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyň podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
   Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
   Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
   V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu



Poznámka: Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz