Právní předpis - obecně závazná pravidla chování

Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele, že při úrazu dne 5. 8. 1992 sám neporušil svým zaviněním žádný z předpisů nebo pokyn k zajištění BOZP, ačkoliv s ním byl řádně seznámen. Právní předpis je formalizovaným vyjádřením obecně závazného pravidla chování – právní normy – adresovaného blíže neurčenému počtu subjektů. Obecností právní normy se rozumí jednak obecnost co do předmětu právní úpravy, jednak obecnost co do subjektu právní normy. Vzhledem k tomu je nepochybné, že právní norma (navenek formálně vyjádřená v právním předpise) nemůže nikdy řešit určitý konkrétní případ. Jestliže by totiž právní předpis nevykazoval určitou míru obecnosti a nevymezoval tedy skutkovou podstatu právní normy v obecné poloze, nebylo by ustanovení řešící konkrétní případ ve vztahu k určitému subjektu právní normou, nýbrž pouze individuálním aktem srovnatelným s konkrétním pokynem k zajištění BOZP daným zaměstnanci jeho nadřízenými [§ 273 odst. 2 ZP1965 (§ 349 odst. 2 ZP)]. Protože pojmovým znakem právní normy (právního předpisu) je její „obecnost“, je třeba mít uvedené na zřeteli i při úvaze o tom, jaké předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou způsobilé být liberačním důvodem ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) ZP1965 (§ 367 odst. 1 písm. a) ZP) a § 191 odst. 2 písm. a) ZP1965 (§ 367 odst. 2 písm. a) ZP) z hlediska míry své konkrétnosti v případě, jestliže dojde k porušení v nich stanoveného pravidla chování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1648/2004), podle rozsudku NS ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 606/2005.