Odškodňovací komise

Rozhodnutí NS 25 Cdo 3272/2008

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. V., zastoupeného Mgr. Barborou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Pecháčkova 1245/8, proti žalované KK TECHNOING spol. s r.o., se sídlem Voznice čp. 173, Dobříš, IČ 45145067, zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Příbram I/140, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 34/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, č. j. 20 Co 621/2007-147, takto:

Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami mezitímním rozsudkem ze dne 27. 8. 2007, č. j. 8 C 34/2005-170, rozhodl, že nárok žalobce je co do 70% základu věci opodstatněný a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. V řízení zjistil, že žalobce na základě ústní smlouvy prováděl pro žalovanou společnost v její provozovně zámečnické práce.

Dne 5. 3. 2002 utrpěl v provozovně úraz, když pomáhal jinému pracovníkovi při manipulaci s těžkým břemenem a břemeno o hmotnosti 400 až 600 kg mu spadlo na nohy. Vzhledem k tomu, že manipulace s břemenem byla prováděna bez přítomnosti proškolené osoby a žalobce pochybil, vykonával-li činnost, kterou neměl v pracovní náplni, a stál v dráze padajícího břemene, ačkoliv byl z hlediska bezpečnosti práce proškolen, soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou na zdraví žalobce v rozsahu 70% s tím, že ze 30% byla škoda způsobena vlastním jednáním poškozeného.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2008, č. j. 20 Co 621/2007-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho závěrem o podílu žalobce na vzniku škody na jeho zdraví, zejména s ohledem na jeho aktivní účast při manipulaci s břemenem, aniž by tuto práci měl provádět a aniž by k tomu dostal příkaz (pokyn) od žalované, a jednal zcela o své vůli. Z hlediska § 441 obč. zák. je podstatné, že jeho jednání bylo jednou z příčin vzniku škody, jež mu byla způsobena, a po zhodnocení pochybení na straně žalované, jež vedla ke škodné události, dovodil podíl žalobce a žalované na vzniku škody v poměru 1 : 2. Proto poměr vyjádřený soudem prvního stupně v procentech (30 % : 70 %) shledal odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení míry zavinění. Zásadní právní význam napadeného rozhod-nutí spatřuje v otázce určení podílu jednotlivých účastníků na způsobení škody. Namítá, že soudy došly k závěru o podílu na škodě pouze svým uvážením, bez jakýchkoliv podkladů, které by tento závěr podpořily, a poměr stanovily bez bližšího vysvětlení. Dovozuje, že to bylo jednání žalobce, které z větší části vedlo ke vzniku škodné události, a za nejdůležitější příčinu považuje skutečnost, že žalobce, ač proškolen, stál při pádu břemene v jeho dráze. Navrhl, aby potvrzující rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 2. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

I když žalovaná v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a sama hodnotí, jak která okolnost na její straně a na straně žalobce přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována. Těmito námitkami dovolatelka ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právního názoru. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).

Rozsah, v jakém poškozený sám přispěl ke vzniku škodlivého následku, v porovnání s příčinami na straně odpovědného subjektu závisí na zvážení všech zjištěných konkrétních příčin, jež se na konečném výsledku podílely. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a okolnostmi na jeho straně a na straně škůdce a porovnává se, jak která skutečnost přispěla ke způsobení škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují se příčiny na obou stranách, které vedly ke škodě, neboť v rozsahu, v jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není dána odpovědnost subjektu odpovědného za škodu. V rozsahu, v jakém je jednání či opomenutí žalobce (poškozeného) jednou z příčin vzniku jeho škody, chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost, což platí jak pro obecnou odpovědnost podle § 420 obč. zák., tak pro případy objektivní odpovědnosti. Odvolací soud zvažoval příčiny vzniku škody na straně žalovaného i žalobce a dovodil, že oba měli podíl na nehodě a vzniku škody způsobené žalobci. Avšak stanovení poměru, v němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, odvisí vždy od okolností konkrétního případu; zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy skutkové okolnosti jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný.

Otázkou zásadního právního významu není ani paušální námitka, že v odůvodnění rozhodnutí byl stanoven poměr bez bližšího vysvětlení. Tato námitka, týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí (§ 211 a § 157 odst. 2 o. s. ř.), sama o sobě totiž žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl jednotlivé okolnosti, k nimž při stanovení podílu na vzniku škody přihlížel.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř./, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2010

JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu

Poznámka: Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz