Schopnost zaměstnance orientovat se v předpisech

Jud. 1648/2004

   Schopnost zaměstnance orientovat se v předpisech 

   Právní věta: Z hlediska liberačních důvodů podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce není nekonkrétním právní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který předpokládá, že s ohledem na získanou kvalifikaci, znalosti a zkušenosti musí být zaměstnanec schopen předpis v provozu vyhodnotit a podle něho v individuálním případě postupovat. 

   Z odůvodnění: 

   Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu 358 840 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného pracoval jako lamač a střelmistr na jeho provozovně ve S. Dne 13. 12. 1994 při odstřelu skrývkového nadloží "uvolněný kámen zasáhl kryt střelmistra, čímž došlo k jeho pádu a zranění" žalobce. Žalovaný mu však odmítá nahradit škodu, která mu tímto pracovním úrazem vznikla, neboť vychází z názoru, že bezprostřední příčinou úrazu žalobce bylo nesprávně určené místo odpalu, a že došlo k porušení ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky ČBU č. 72/1988 Sb. a že toto porušení bylo jedinou příčinou škody. Žalobce proto požadoval, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění 62 625 Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 14. 12. 1994 do 31. 12. 2002 částku 296 215 Kč. 

   Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 9. 1999, čj. 11 C 192/98-70, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 506 Kč". Soud prvního stupně "nepochybuje o tom, že v daném případě se jedná o pracovní úraz ve smyslu § 190 odst. 1 zák. práce", dovodil však, že se žalovaný zprostil své odpovědnosti, neboť k pracovnímu úrazu došlo zaviněným porušením právních povinností vyplývajících z bezpečnostních předpisů samotným žalobcem. Žalobce porušil bezpečnostní předpisy vyplývající z vyhlášky č. 72/1988 Sb., o výbušninách, v platném znění, především pak ustanovení § 23 písm. b), § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 této vyhlášky. Postup žalobce byl také v rozporu s technologickým postupem samotného žalovaného, který v bodě VI. při rozlomu bloku usměrněnou omezenou náloží stanovil jako bezpečnostní okruh území o poloměru 25 m. Žalobce však umístil kryt střelmistra v prostoru tohoto bezpečnostního okruhu, a navíc na místě zcela nevhodném. 

   K odvolání žalobce krajský soud usnesením ze dne 17. 5. 2000, čj. 23 Co 210/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že jak úplné, tak i částečné zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce je možné jen z důvodů porušení konkrétního ustanovení bezpečnostního předpisu, který upravuje určitý způsob jednání nebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru nemůže mít za následek zproštění se odpovědnosti za škodu. Vždy se musí jednat o porušení konkrétní povinnosti stanovené bezpečnostním předpisem nebo o porušení konkrétního pokynu. Přitom musí jít o zaviněné porušení bezpečnostního předpisu, což může nastat jen tehdy, jestliže jej zaměstnanec porušuje vědomě. Podle názoru odvolacího soudu zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti neodůvodňuje zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele. 

Soud je nepochybně vázán rozhodnutím Obvodního báňského úřadu, který rozhodoval ve správním řízení a rozhodl, že se žalobce dopustil "zaviněného porušení povinností stanovených v § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky ČBU č. 72/1988 Sb.". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval posouzením, zda porušení bezpečnostních předpisů bylo jedinou příčinou škody, aby byl získán skutkový podklad pro zjištění, zda k úrazu nedošlo "nešťastnou náhodou", aby se zabýval námitkami žalobce, že k úrazu nedošlo při "rozlomu kamenů omezenou usměrněnou náloží", nýbrž při "odstřelu skrývkového nadloží" a v důsledku toho nebylo možné porušit článek VI. technologického postupu, a konečně, aby se zabýval zjištěním, jakým způsobem bylo vyžadováno a kontrolováno dodržení bezpečnostních předpisů a jaké konkrétní pokyny na místě byly žalobci dány zejména v souvislosti s umístěním krytu střelmistra.

   Okresní soud poté rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, čj. 11 C 192/98-166, žalobu znovu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady řízení ve výši 4 763 Kč. Po doplnění řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl řádně seznámen s příslušnými bezpečnostními předpisy, což potvrdil i Obvodní báňský úřad svým rozhodnutím ze dne 6. 1. 1995, č. 363-68/95/Čt/Př, jímž uložil žalobci za porušení povinností stanovených v ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb. pokutu ve výši 1 500 Kč. Jestliže žalobce provedl vývrt nevhodným způsobem, ale "především umístil kryt střelmistra na takovém místě, které bylo o 3 m níže než místo vlastního odstřelu, musel vědět, že tímto způsobem porušuje bezpečnostní předpisy a může dojít ke vzniklé události, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí". Soud prvního stupně dovodil, že "střelmistr jedná v daném případě jako samostatná osoba a žalovaná organizace není oprávněná dávat mu konkrétní pokyny v souvislosti s umístěním tohoto krytu". 

   K odvolání žalobce krajský soud usnesením ze dne 23. 4. 2002, čj. 23 Co 110/2002-194, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že o umístění krytu rozhoduje a místo jeho postavení určuje střelmistr. Z ustanovení § 38 odst. 12 a § 46 odst. 3 vyhlášky č. 72/1988 Sb. však vyplývá, že jde o ustanovení obecná, která neurčují konkrétní způsob jednání, ani konkrétní způsob jednání nezakazují. Zdůraznil, že v daném případě se kryt střelmistra přemísťoval zhruba jednou za rok, jinak byl umístěn stále na stejném místě, a jeho umístění mohl mnohokrát vidět i bezpečnostní technik, který zásadně k jeho umístění neměl námitky. Vzhledem k tomu "odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci se žalovanému nepodařilo zprostit své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem ze dne 13. 12. 1994"; soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval výší nároku a v rámci toho specifikoval, jakých nároků se žalobce domáhá. 

   Okresní soud nato rozsudkem ze dne 30. 7. 2003, čj. 11 C 192/98-263, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 325 614 Kč, ohledně částky 33 226 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 109 766 Kč a České republice na účet okresního soudu na náhradě nákladů řízení 11 988 Kč a 13 024 Kč na soudním poplatku. Ve věci samé se zabýval "pouze otázkou výše způsobené škody" a přihlížeje ke vznesené námitce promlčení přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 266 364 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 59 250 Kč. 

   K odvolání obou účastníků krajský soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, čj. 23 Co 430/2003-298, řízení "v částce 62 625 Kč" zastavil a rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil, ohledně částky 209 717 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že tento rozsudek zůstává "v částce 53 272 Kč nedotčen", žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 109 766 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 17 867,50 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení "k rukám JUDr. M. H., advokáta", a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit "České republice na účet okresního soudu" 8 991 Kč na nákladech řízení a 10 800 Kč na soudním poplatku. Odvolací soud setrval na svém závěru, že ustanovení § 38 odst. 12, § 46 odst. 3 a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb. jsou obecnými ustanoveními k zajištění ochrany a bezpečnosti práce, která neurčují konkrétní způsob jednání, ani konkrétní způsob jednání nezakazují, ale obecně apelují na zvýšenou opatrnost při trhacích pracích. V průběhu celého řízení nebyly žalovaným ani navrhovány důkazy a dokonce ani nebyla činěna tvrzení v tom směru, jakých konkrétních pochybení a porušení předpisů se žalobce dopustil. Z těchto důvodů setrval odvolací soud na svých již dříve vyjádřených závěrech, že žalovanému se nezdařilo zprostit se své odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 191 zák. práce zcela ani částečně a že "žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, jak byla soudem prvního stupně přiznána". 

   Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci, žalobce však své dovolání vzal podáním ze dne 28. 7. 2004 zpět. Protože dovolání žalobce bylo vzato zcela zpět, 

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. dovolací řízení o dovolání žalobce zastavil.

   Žalovaný v dovolání namítá, že v řízení bylo "jednoznačně prokázáno, že žalobce porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci". Jestliže odvolací soud považoval ustanovení § 46 odst. 3 a 5 a ustanovení § 38 odst. 12 vyhlášky č. 72/1988 Sb. za všeobecná ustanovení, jichž není možno se dovolávat, pak podle názoru žalovaného nevzal v úvahu, že se žalobci "stal úraz jako střelmistrovi, a nikoliv jako kameníkovi nebo řidiči nákladního auta, kteréžto práce podle pracovní smlouvy také vykonával". Střelmistr jako osoba znalá je nejvýše kvalifikovaná osoba na daném pracovišti. "Nikoliv organizace, ale střelmistr rozhoduje, jak se bude odstřel provádět. Je třeba domyslet, že střelmistr je funkce, jež má oprávnění nikoliv od organizace, ale od orgánů státní báňské správy, které platí na území celé ČR, nikoliv jen pro organizaci, ve které je v zaměstnaneckém poměru. Nelze ho posuzovat jen jako pracovníka, ale jako odpovědného vedoucího, který v duchu obecných předpisů v organizaci rozhoduje. Povinnosti střelmistra, které žalobce ve funkci porušil, jsou podle názoru žalovaného zcela konkrétně uvedeny nejen v ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 vyhlášky č. 72/1988 Sb. (určení místa pro bezpečný úkryt), ale i v technologickém postupu trhacích prací ze dne 14. 9. 1993 v čl. II. odst. 2 (tento článek platí pro daný, konkrétní případ)." Jestliže by měl být názor odvolacího soudu správný, ocitnou se podle názoru žalovaného všechny organizace provádějící trhací práce v nejisté právní situaci. Budou nuceny svou dokumentaci zpracovanou podle obecných předpisů, tj. zákona č. 61/1998 Sb. a vyhlášky č. 72/1988 Sb., doplnit a přitom "budou muset zřejmě omezit volnost rozhodování střelmistra, jež podle těchto předpisů má". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalobě do částky 209 717 Kč vyhověno, zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 

   Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. 

   Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že úraz, ze kterého žalobce dovozuje nárok na náhradu škody, se stal 13.12.1994 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., a č. 74/1994 Sb., tedy zákoníku práce, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 10. 1995 zákonem č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře (dále jen "zák. práce"), a podle předpisů s ním souvisících. 

   Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. 

   Podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. 

   Podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody. 

   Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako střelmistr. Dne 13. 12. 1994 "při odstřelu skrývkového nadloží" odstřelem uvolněný kámen se dal do pohybu, zasáhl ocelový kryt střelmistra, odkud žalobce prováděl odstřel, a v důsledku toho došlo k převržení krytu a ke zranění žalobce. Obvodní báňský úřad v P. rozhodnutím ze dne 6. 1. 1995, čj. 363-68/95/Čt/Př, ve správním řízení "podle § 44 odst. 4 zák. ČNR č. 61/1988 Sb., ve znění později vydaných předpisů," uložil žalobci "za zaviněné porušení povinností stanovených v § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhl. ČBÚ č. 72/1988 Sb., ve znění později vydaných předpisů, kterého se dopustil tím, že nesprávně určil místo odpalu v ocelovém krytu střelmistra umístěném v nedostatečné vzdálenosti od míst nálože a ve směru, ve kterém měl a mohl očekávat posun rozpojované horniny i vzhledem k převýšení obou míst, čímž si způsobil pracovní úraz, pokutu ve výši 1 500 Kč" a současně mu odňal střelmistrovské oprávnění na dobu tří měsíců. 

   Podle ustanovení § 38 odst. 12 vyhlášky č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin (ve znění vyhlášek č. 173/1992 Sb. a č. 340/1992 Sb.), místo pro bezpečný úkryt pracovníků a místo odpalu musí určit technický vedoucí odstřelů nebo střelmistr podle zásad uvedených v dokumentaci trhacích prací a podle místních podmínek. Tato místa se musí určit tak, aby pracovníci byli chráněni před účinky odstřelu. 

   Podle ustanovení § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin, vzdálenost úkrytů pracovníků, stanovišť hlídek a místa odpalu se řídí místními podmínkami a musí zaručovat dostatečnou ochranu před účinky trhacích prací. 

   Za výše uvedeného skutkového stavu odvolací soud důvodně vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutím vydaným ve správním řízení je vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo se dopustil správního deliktu, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu konkrétním jednáním pachatele. Protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán správní delikt, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele správního deliktu ke svému jednání a k jeho následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání. V daném případě tedy pravomocné postižení žalobce sankcí za porušení ustanovení § 38 odst. 12 a ustanovení § 47 odst. 5 vyhlášky ČBÚ č. 72/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že k úrazu došlo zaviněným porušením předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 273 odst. 1 zák. práce). 

   Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v tom, že při rozhodování o úplném nebo částečném zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz nebo nemoc z povolání [§ 191 odst. 1 písm. a), § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce] je třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní (§ 273 odst. 2 zák. práce), který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru, které svým adresátům kupříkladu ukládají počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, nemůže mít totiž za následek právní účinky uvedené v ustanoveních § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 102). 

   S názorem, že "citované předpisy, které byly žalobcem porušeny a za jejichž porušení mu byla Obvodním báňským úřadem uložena pokuta, nejsou takovými předpisy, jaké má na mysli ustanovení § 191 odst. 1 a 2 zák. práce", však dovolací soud nesouhlasí. 

   Právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejichž porušení může být za podmínek stanovených ustanovením § 191 odst. 1 písm a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce důvodem liberace zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), se rozumí předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, předpisy o bezpečnosti technických zařízení a technické normy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, jedy a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (§ 273 odst.1 zák. práce). Právními předpisy - na rozdíl od ostatních předpisů - se přitom rozumějí obecně závazné právní předpisy, tj. právní předpisy, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů uveřejněním jejich plného znění - ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády, právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou (srov. § 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). 

   Právní předpis je formalizovaným vyjádřením obecně závazného pravidla chování - právní normy - adresovaného blíže neurčenému počtu subjektů. 

Obecností právní normy se rozumí jednak obecnost co do předmětu právní úpravy, jednak obecnost co do subjektu právní normy. Vzhledem k tomu je nepochybné, že právní norma (navenek formálně vyjádřená v právním předpise) nemůže nikdy řešit určitý konkrétní případ. Jestliže by totiž právní předpis nevykazoval určitou míru obecnosti, a nevymezoval tedy skutkovou podstatu právní normy v obecné poloze, nebylo by ustanovení řešící konkrétní případ ve vztahu k určitému subjektu právní normou, nýbrž pouze individuálním aktem srovnatelným s konkrétním pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci daným zaměstnanci jeho nadřízenými (§ 273 odst. 2 zák. práce). Protože pojmovým znakem právní normy (právního předpisu) je její "obecnost", je třeba mít uvedené na zřeteli i při úvaze o tom, jaké předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou způsobilé být liberačním důvodem ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce z hlediska míry své konkrétnosti v případě, jestliže dojde k porušení v nich stanoveného pravidla chování.

   V posuzované věci žalovaný namítá, že se zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem proto, že žalobce svým zaviněním porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tím, že jím určené místo odpalu nezaručovalo bezpečnou ochranu před účinky trhacích prací. Je nepochybné, že ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin, nestanoví natolik podrobně (kazuisticky) pravidla, aby jejich mechanická aplikace vedla k přesnému závěru o tom, z kterého místa je třeba v individuálním případě odpal provádět, neboť technickému vedoucímu odstřelů nebo střelmistrovi ukládá určit místo pro bezpečný úkryt pracovníků a místo odpalu "podle zásad uvedených v dokumentaci trhacích prací a podle místních podmínek". 

   Okolnost, že uvedené předpisy ponechávají na střelmistrovi (technickém vedoucím odstřelů), aby posoudil vhodnost umístění místa odpalu a umístění bezpečnostního úkrytu, však neznamená, že se jedná o ničím neomezenou libovůli dotyčného zaměstnance, anebo naopak, že úsudek střelmistra není nijak usměrňován. 

Takový názor totiž nepřihlíží náležitě ke skutečnosti, že střelmistrem se uchazeč může stát, jen jestliže splňuje předepsané předpoklady a požadavky pro výkon této činnosti a po splnění předepsané praxe složí před obvodním báňským úřadem zkoušku střelmistra, a že s ohledem na získanou kvalifikaci, znalosti a souhrn odborných zkušeností, které získal vzděláním a výkonem odborné praxe, tedy musí být schopen vyhodnotit, který předpis upravuje rámcový postup pro určitou činnost a jak podle něho v individuálních typových případech postupovat.

   Z uvedeného vyplývá, že z hlediska liberačních důvodů podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce nelze považovat za nekonkrétní takový právní předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, který, vycházeje ze skutečnosti, že zaměstnanec osvědčil složením předepsané zkoušky odborné způsobilosti, že splňuje zvláštní předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, předpokládá, že s ohledem na získanou kvalifikaci, znalosti a zkušenosti musí být zaměstnanec schopen předpis v provozu vyhodnotit a podle něho v individuálním případě postupovat způsobem, který vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci po něm lze rozumně požadovat. 

   Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky ve vymezeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poznámka: Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz