HAKI lešení

7 Tdo 1481/2014

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03. 12. 2014

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 12. 2014 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 13 To 182/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 115/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 20 T 115/2013, byl obviněný L. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Pardubicích v tom, že obviněný dne 15. 10. 2012 kolem 10.05 hod. v silážní jámě bývalého areálu ZD K., okr. P., jako zaměstnavatel zapříčinil pád HAKI lešení se dvěma svými zaměstnanci P. J. a P. S. na zem, čímž zavinil způsobení zranění P. S., kterému jako jeho zaměstnavatel před pádem tohoto HAKI lešení dal pokyn, aby na tomto prováděl jím určené práce při osazování střešních příhradových vazníků, přičemž pád lešení HAKI a následné těžké zranění tohoto svého zaměstnance zapříčinil, neboť při montáži HAKI lešení, kterou prováděl sám, porušil své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení § 101 odst. 1, 5 zákoníku práce, podle kterého je povinen předcházet ohrožení života a zdraví při práci, z ustanovení § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb. a z části VII. článek 7 přílohy k tomuto nařízení, a dále porušil své povinnosti vyplývající z Montážního návodu k lešení HAKI UNIVERSAL, a to z článku 9.1 odst. b) – Obecné pokyny, kdy neprovedl kontrolu účinnosti brzd, které chyběly úplně, ani neprovedl zajištění dílců, a z článku 9.4 odst. f) – Zakázané manipulace, kdy naopak provedl v rozporu s daným technickými podmínkami úpravu konstrukce HAKI lešení namontováním dvou příčníků na jeho konstrukci, čímž výrazně změnil těžiště tohoto pojízdného lešení HAKI, na základě čehož došlo k jeho převážení a následnému pádu na zem, tímto porušením uvedených důležitých povinností zavinil způsobení zranění P. S. spočívající ve zlomenině 2. bederního obratle s nutností operativního zákroku a hospitalizací na neurologické klinice Fakultní nemocnice v HK od 15. 10. 2012 do 25. 10. 2012, s podstatným omezením v běžném způsobu jeho života a pracovní neschopností trvající od 16. 10. 2012 do 15. 4. 2013.

Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 13 To 182/2014, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dovolání, které opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

V mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že za jednání uvedené v rozsudku soudu prvního stupně byl postižen sankcí, a to pokutou 80.000 Kč uloženou příkazem Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze dne 13. 12. 2012, č. j. 15920/8.30/12/14.3. Dopustil se správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 35 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb. tím, že dne 15. 10. 2012 používal na staveništi v obci K. pojízdné HAKI lešení, které nebylo smontováno v souladu s návodem na montáž a demontáž, a při pohybu zaměstnanců P. S. a P. J. na podlaze tohoto lešení ve výšce cca 4,2 m nad okolní úrovní došlo k jeho převrácení a následnému pádu těchto zaměstnanců. Příkaz nabyl právní moci a obviněný dne 27. 12. 2012 pokutu zaplatil. Obviněný zdůraznil, že z odůvodnění uvedeného příkazu vyplývá, že správní orgán považoval za přitěžující okolnost ohrožení na zdraví dvou fyzických osob. Bylo tedy zohledněno, že tyto osoby utrpěly pracovní úraz v důsledku neodborné a vědomé činnosti obviněného. Poměrně vysoká pokuta mu tedy byla uložena z toho důvodu, že došlo k pracovnímu úrazu dvou osob.

Námitku, že byla porušena zásada ne bis in idem, vznesl obviněný již před soudem prvního stupně a současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Uplatnění této zásady vyplývá nejen z čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 (dále jen Úmluva), ale také z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a je jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Touto námitkou se ale soud prvního stupně nezabýval a podle soudu druhého stupně reagovalo správní rozhodnutí pouze na skutečnost, že obviněný užíval nesprávným způsobem smontované HAKI lešení, v důsledku čehož došlo k jeho převrácení a pádu zaměstnanců. Na rozdíl od správního řízení byla primárně předmětem trestního řízení těžká újma zaměstnance, k jejímuž způsobení došlo v důsledku nedbalostního jednání obviněného.

Pokud byl tedy obviněný postižen v trestním řízení za způsobení těžké újmy na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení zaměstnavatele, došlo podle jeho názoru k porušení zásady ne bis in idem.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a jeho trestní stíhání zastavil.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřila tak, že obviněný sice obsahově naplnil zvolený dovolací důvod, ale pokud odkazuje na aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, měl případněji namítnout nepřípustnost trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a nikoli z důvodu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Trestní řád nestanoví překážku ne bis in idem ve vztahu správní delikt – trestný čin, a proto je možné přímo aplikovat Úmluvu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) znamená zásada ne bis in idem zákaz dvojího stíhání a potrestání za trestný čin, ale i za přestupek či jiný správní delikt a vztahuje se i na rozhodnutí vydané v příkazním a blokovém řízení. Určitým vývojem prošla i judikatura ESLP v otázce možného jednočinného souběhu trestného činu a správního deliktu a možnosti odsouzení soudem za trestný čin a správním orgánem za správní delikt. V této souvislosti poukázala státní zástupkyně na rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03, viz Přehled rozsudků ESLP, ročník XII, č. 2/2009, s. 103 – 112), kde byl vysloven závěr, že zmiňované ustanovení Úmluvy zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku, a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci skutku v obou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, pokud se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.

Námitkou obviněného ohledně porušení zásady ne bis in idem se podle státní zástupkyně zabýval již odvolací soud, který konstatoval, že správní rozhodnutí reagovalo ve své výrokové části pouze na skutečnost, že obviněný používal nesprávným způsobem smontované HAKI lešení, v důsledku čehož došlo k jeho převrácení a následnému pádu zaměstnanců. Předmětem trestního řízení však byla primárně skutečnost, že v důsledku nedbalostního jednání obviněného došlo na straně zaměstnance ke způsobení těžké újmy na zdraví. Správní rozhodnutí nijak nezohlednilo způsobený závažný následek.

Odlišnost chráněných objektů uvedeného správního deliktu a trestného činu vede podle státní zástupkyně následně k úvaze, že správní orgán reagoval na porušení povinnosti obviněného týkající se bezpečnosti práce, kdežto odsuzující rozsudek reagoval na následek, který byl způsoben na zdraví poškozeného P. S. v důsledku nedbalostního jednání obviněného.

Státní zástupkyně současně odkázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1478/2009, v němž bylo konstatováno, že není porušením zákazu opakovaného postihu za tentýž čin, byl-li obviněný postižen jednak jako podnikající osoba a zaměstnavatel ve správním řízení za správní delikt na úseku bezpečnosti práce a jednak v trestním řízení za trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti. Podle tohoto rozhodnutí nemají sankce podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, trestní charakter. Tento zákon nemá charakter obecné právní normy adresované všem občanům a jeho účelem není ochrana stejných hodnot a zájmů, které jsou obvykle chráněny ustanoveními trestního práva. Povaha a přísnost sankce neodůvodňuje závěr, že by šlo o trestní sankci ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným, jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., ale je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nep-řípustné, jsou uvedeny v § 11 tr. ř. a § 11a tr. ř., přičemž obviněný se dovolává ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., ovšem s odkazem na čl. 4 Protok. č. 7 k Úmluvě s tím, že byla poru-šena zásada ne bis in idem. Přiléhavý by tedy byl odkaz na ustanov. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená smlouva, kterou je ČR vázána.

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“

Podle judikatury ESLP může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další proti Nizozemí).

Obviněný byl uznán vinným Oblastním inspektorátem práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 35 odst. 2, § 30 odst. 1 písm. q) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, kterého se jako zaměstnavatel dopustil tím, že podle zjištění v rámci kontroly vykonávané inspektorem inspekce práce ve dnech 19. 10., 22. 10., 26. 10., 6. 11., 14. 11., 28. 11. a 6. 12. 2012 při kontrole příčin a okolností pracovního úraze ze dne 15. 10. 2012 zaměstnanců P. S., a P. J., kdy při jejich pohybu po podlaze pojízdného HAKI lešení ve výšce cca 4,2 m nad okolní úrovní došlo k převrácení lešení a následnému pádu, obviněný nesplnil povinnost týkající se pracoviště a pracovního prostředí, neboť dne 15. 10. 2012 používal na staveništi „Silážní jáma v bývalém ZD“ v obci K. dočasnou stavební konstrukci – pojízdné HAKI lešení zn. UNIVERSAL, které nebylo smontováno v souladu s návodem na montáž a demontáž obsaženým v průvodní dokumentaci, neboť smontoval toto lešení v rozporu s čl. 9.4 – Zakázané manipulace odst. f) „vynechat v konstrukci lešení dílce, měnit nebo upravovat konstrukci nebo způsob používání proti technických podmínkám“ návodu na montáž a demontáž, a na lešení ve výšce cca 4,2 m z podélné strany namontoval dva příčníky, na které umístil prkno o délce cca 3,5 m, šířce cca 0,40 m a tloušťce cca 0,05 m (hmotnost cca 20 kg), a tím vytvořil na boku pojízdného HAKI lešení ve výšce cca 4,2 m odkládací místo „rampu“ a změnil tak těžiště lešení, čímž porušil ustanovení § 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb., část VII. čl. 7 přílohy tohoto nařízení vlády vztahující se k požadavku, že lešení lze smontovat, demontovat nebo podstatným způsobem přestavovat jen v souladu s návodem na montáž a demontáž obsaženým v průvodní dokumentaci a pod vedením osoby, která je k tomu odborně způsobilá.

Velký senát ESLP ve shora zmiňované věci Zolotukhin proti Rusku vyslovil, že totožnost skutku je dána tehdy, pokud se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. Při porovnání skutku popsaného ve správním rozhodnutí se skutkem uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně je nutné konstatovat, že z pohledu takto vymezené totožnosti skutku ji lze shledat i v nyní projednávaném případě, neboť rozhodné skutkové okolnosti činu jsou totožné.

Podle § 30 odst. 1 písm. q) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku bezpečnosti práce tím, že neplní povinnosti týkající se pracoviště a pracovního prostředí stanovené v zákonu o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v nařízení vlády o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, nařízení vlády o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a nařízení vlády o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu. Podle § 35 odst. 2 téhož zákona na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení o odpovědnosti a postihu právnické osoby.

Jednání, pro které byl obviněný postižen ve správním řízení, lze charakterizovat jako správní delikt, ovšem je nutné se zabývat i jeho povahou. Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, není právní normou, která by byla adresována všem občanům, ale je určena profesně vymezenému okruhu právnických a fyzických osob. Ustanovení § 30 odst. 1 písm. q) zákona se týká bezpečnosti práce při různých činnostech a postihuje porušení povinností též v případech, kdy k žádnému škodlivému následku (na zdraví lidí) ani nedošlo. Neposkytuje přímo ochranu společenským zájmům, kterými je zdraví lidí, jak to výslovně v řadě ustanovení činí trestní zákoník. Nelze tedy z toho důvodu dovodit, že by účelem zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, byla ochrana týchž hodnot a zájmů, které jsou obvykle chráněny ustanoveními trestního práva. Za zmiňovaný správní delikt hrozí podle § 30 odst. 2 písm. c) téhož zákona, pokuta až do výše 1.000.000 Kč. Nelze přitom za tento správní delikt uložit žádný jiný (ani přísnější) druh sankce, jako zákaz činnosti (což např. umožňuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích) nebo omezení osobní svobody (což umožňuje trestní zákoník). Ve srovnání s tím trestní zákoník umožňuje za způsobení těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitý trest (od 2.000 Kč až do 36.500.000 Kč). Proto sankci, kterou je možné za daný správní delikt uložit, ani sankci, jež byla obviněnému správním orgánem uložena (pokuta 80.000 Kč), nelze považovat za „trestní“ sankci, která by byla potrestáním ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě i za těžkou újmu na zdraví poškozeného P. S. Pro úplnost je možné podotknout, že v relativně mírné sankci uložené ve správním řízení nebyl, a ani nemohl být, vyjádřen způsobený škodlivý následek spočívající v těžké újmě na zdraví poškozeného P. S. Smyslem této peněžité sankce bylo postihnout obviněného za porušení preventivních povinností vyplývajících z citovaných ustanovení, a nikoli jej postihnout jako pachatele trestného činu proti zdraví.

Ze shora uvedeného vyplývá, že správní delikt, za který byla obviněnému uložena pravomocně sankce, neměl „trestní“ charakter, a tudíž v důsledku následného trestního řízení a pravomocného odsouzení obviněného pro trestný čin nebyl porušen čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Tento právní názor je v souladu s tím, jak v obdobné věci rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1478/2009 (str. 6 – 12 odůvodnění). Pokud obviněný svou argumentaci opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, pak k tomu je třeba uvést, že se týká věci odlišné povahy z hlediska charakteru dřívějšího řízení (přestupkové řízení). Kromě toho se jednalo o skutek, který byl v přestupkovém řízení posouzen jako přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (spočíval v krádeži zářivkových osvětlovacích těles, jejichž hodnota byla vyčíslena na 3.500 Kč) a následně v trestním řízení po upřesnění hodnoty odcizených totožných zářivkových osvětlovacích těles na hodnotu 16.900 Kč bylo jednání pachatelů posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Stručně shrnuto se jednalo o zcela totožný skutek, jemuž charakter trestného činu dodalo pouze upřesnění hodnoty odcizených věcí.

Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, je jasné, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, pokud byla obviněnému uložena pokuta ve správním řízení a kromě toho byl odsouzen pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí tedy není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. prosince 2014

Předseda senátu: JUDr. Petr Hrachovec Vypracoval: JUDr. Petr Angyalossy Ph.D.

Poznámka: Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz