Zobrazení zdroje stránky Pracovní úraz ze tří pohledů

Přejít na: navigace, hledání
Z následujících důvodů nemáte oprávnění upravit tuto stránku:
Požadovanou činnost smějí provádět jen uživatelé ve skupině Uživatelé.
Tato stránka byla zamčena, aby se předešlo jejímu editování.
Můžete si prohlédnout a zkopírovat zdrojový kód této stránky.
Jud. 21 Cdo 2507/2000 

 
    Právní věta: 
Při řešení otázky, zda úraz, který utrpěl zaměstnanec, je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, soud posuzuje tuto souvislost z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru.


    Z odůvodnění:

    Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za bolest a za ztížení společenského uplatnění 3 750 Kč, na "účelně vynaložených nákladech" 50 Kč a "na náhradě za ztrátu na výdělku" 41 081 Kč, vše s 16% úrokem od 27. 11. 1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 27. 11. 1995 si "při výkonu zaměstnání" u žalovaného "podvrtla nohu ve vchodových dveřích a upadla na zem na levou ruku", v důsledku čehož utrpěla tříštivou zlomeninu levé ruky. Přestože úraz utrpěla na pracovišti žalovaného, žalovaný odmítá úraz uznat za pracovní a nahradit jí škodu, spočívající v bolestném, ve ztížení společenského uplatnění, ve ztrátě na výdělku a v "účelně vynaložených nákladech".

    Žalovaný namítal, že k úrazu žalobkyně nedošlo ve vchodových dveřích při odchodu ze zaměstnání, ale u stojanu s koly "zjevně při nastupování na jízdní kolo". Úraz žalobkyně tedy nemůže být úrazem pracovním.

    Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 1999, čj. 11 C 121/97-68, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částky 3 750 a 41 081 Kč s 16% úrokem od 28. 11. 1996 do zaplacení, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 16% úroku z částky 3 750 Kč a z částky 41 081 Kč za den 27. 11. 1996, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet" okresního soudu na soudním poplatku 1 796 Kč a žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7 650 Kč k rukám zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně zjistil, že v době úrazu ze dne 27. 11. 1995 žalobkyně byla zaměstnankyní žalovaného, a na základě provedených důkazů dovodil, že šlo o pracovní úraz. I když k "úrazovému ději" došlo až po odchodu žalobkyně z místa jejího pracoviště (kanceláře tiskařského střediska), přihlédl k tomu, že žalobkyně chtěla splnit povinnost uloženou jí organizačním řádem žalovaného a vyznačit svůj odchod v Knize příchodů a odchodů umístěné v hlavní budově žalovaného, která je umístěna asi 40 m od pracoviště žalobkyně. Jednání žalobkyně tedy nevybočilo z plnění pracovních úkolů "ve smyslu nařízení vlády č. 108/1994 Sb.". Na náhradě škody soud prvního stupně žalobkyni přiznal bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 3 750 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 41 081 Kč a úroky z prodlení z těchto částek ve výši 16% ode dne 28. 11. 1996, kdy se žalovaný ocitl s uspokojením nároků žalobkyně v prodlení.

    K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2000, čj. 25 Co 564/99-87, rozsudek soudu prvního stupně "až na odvoláním nedotčené výroky II. a IV." (tj. výroky, jimiž byla žaloba zčásti zamítnuta) změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 3 750 Kč s 16% úrokem od 28. 11. 1996 do zaplacení a částky 41 081 Kč s 16% úrokem od 28. 11. 1996 do zaplacení zamítl a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5 325 Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky JUDr. J. J., a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 296 Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky JUDr. J. J. Odvolací soud dovodil, že v řízení o odškodnění pracovního úrazu zatěžuje poškozeného důkazní břemeno o tom, že úraz, který utrpěl, je úrazem pracovním. Po doplnění dokazování výslechem svědka Mgr. J. N. a po zopakování důkazu výpovědí žalobkyně a některých listin dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze "uzavřít, že k poškození zdraví žalobkyně došlo při plnění jejích pracovních úkolů či v přímé souvislosti s tím". Žalobkyně totiž tvrdila, že "v okamžik úrazu (na konci pracovní doby) směřovala do hlavní budovy žalovaného, kde měla splnit svou povinnost - odepsat se z knihy docházky". Žalovaný tyto údaje "nepotvrdil" a žalobkyně neoznačila takové důkazy, po jejichž provedení "by bylo možné učinit bezpečný a spolehlivý závěr, že k jejímu poškození zdraví došlo při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním (chůzi ke splnění úkolu - odepsat se z knihy docházky a nikoliv na cestě ze zaměstnání)"; žádný z důkazů její tvrzení nepodporuje a naopak je zpochybňováno tím, že ji z knihy odepisovala paní L. (a dne 27. 11. 1995 tak i učinila), jakož i tím, že nebylo prokázáno její tvrzení, že by se sama nemohla odepsat proto, že by hlavní budova byla zamčena (z výpovědi svědka Mgr. J. N. byl zjištěn opak). Za této situace je třeba mít podle odvolacího soudu za to, že žalobkyně byla v době úrazu na cestě ze zaměstnání; takový úraz není pracovním úrazem (§ 190 odst. 2 zák. práce).

    Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že výpověď svědka Mgr. J. N. je nevěrohodná, neboť "byl jako ředitel jedné školy požádán ředitelem školy - žalovaným, aby v tomto sporu vystoupil a přinesl tak důkaz, který v řízení před okresním soudem absentoval", a jeho výpověď představovala "komediální vystoupení". Žalobkyně nevěděla o tom, že tento svědek bude odvolacím soudem předvolán a vyslechnut, což jí znemožnilo, aby navrhla důkazy, které by jeho údaje vyvrátily. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke zjištění z výpovědi svědkyně M. L., která uvedla, že žalobkyni dne 27. 11. 1995 "odepsala odchod z práce", aniž by žalobkyně o tom vůbec věděla; žalobkyně proto šla vyznačit svůj odchod ze zaměstnání a při této činnosti se jí přihodil pracovní úraz. Podle názoru žalobkyně odvolací soud rovněž náležitě nepřihlédl k tomu, že žalovaný v zápisu o úrazu sepsaném dne 29. 11. 1995 uznal úraz za pracovní a že svědek Ing. M. M. viděl, kde žalobkyně upadla (u vchodu do budovy reprografického střediska, u něhož asi ve vzdálenosti 1 m byl stojan na kola). Žalobkyně dovozuje, že by to musel být žalovaný, kdo by měl prokázal, že neměla v úmyslu odepsat svůj odchod ze zaměstnání, a že nic takového prokázáno nebylo. Hlavní budovu bylo totiž možné uzamknout, aniž by to svědek Mgr. J. N. musel "postřehnout", neboť sám v rozhodné době vedl semináře a školení v budově reprografického střediska. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

    Nejvyšší soud České republiky

 jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

    V projednávané věci jde o odškodnění úrazu, který se žalobkyni přihodil dne 27. 11. 1995. Otázku, zda jde o pracovní úraz, je třeba i v současné době posuzovat podle v té době platných právních předpisů, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen "zák. práce"), a podle nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (dále jen "nařízení vlády").

    Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

    Podle ustanovení § 25 odst. 3 věty první a druhé nařízení vlády, v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém nařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

    Podle ustanovení § 190 odst. 2 zák. práce pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

    Podle ustanovení § 26 odst. 1 části věty před středníkem nařízení vlády, cestou do zaměstnání a zpět se rozumí cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět.

    Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně utrpěla jako zaměstnankyně žalovaného dne 27. 11. 1995 úraz, když upadla před vchodem do budovy, v níž měla své pracoviště, v místě, kde byl stojan na kola, v němž měla uloženo své jízdní kolo, a zranila si levou ruku. Žalobkyně tvrdila (a žalovaný toto její tvrzení popíral), že ještě před cestou ze zaměstnání chtěla svůj odchod z práce vyznačit v Knize příchodů a odchodů, umístěné v hlavní budově žalovaného, do níž je vchod vzdálen od vchodu do budovy, v níž měla žalobkyně své pracoviště, asi 40 metrů.

    Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - dovodil, že žalobkyně utrpěla úraz při cestě ze zaměstnání. S tímto jeho závěrem nelze souhlasit.

    Z výsledků dokazování (výpovědi ředitele žalovaného Mgr. F. J.) vyplývá, že žalovaný užívá dvě budovy v areálu Stavební průmyslové školy v H. V hlavní budově, v níž je umístěna Kniha příchodů a odchodů, jsou kanceláře, v další budově jsou učebny a v této další budově bylo i místo pracoviště žalobkyně. Obě budovy nejsou propojeny, vchody do nich jsou vzdáleny asi 40 metrů. Vzhledem k tomu, že podle Záznamu o úrazu sepsaném dne 29. 11. 1995 žalobkyně utrpěla úraz v "areálu Pedagogického centra", se měly soudy zabývat rovněž otázkou, kde bylo místo vstupu do objektu žalovaného nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů žalobkyně. Uvedené umístění žalovaného v areálu Stavební průmyslové školy v H. totiž nevylučuje, že objekt žalovaného jako zaměstnavatele nepředstavují jen budovy, které žalovaný užívá, ale i další pozemky nebo budovy, popřípadě že objekt žalovaného je totožný s areálem Stavební průmyslové školy v H. V případě, že žalobkyně utrpěla úraz v objektu žalovaného jako jejího zaměstnavatele, popřípadě za místem vstupu na jiné místo určené k plnění jejích pracovních úkolů, nemohl se jí úraz přihodit při cestě ze zaměstnání; to platí bez ohledu na to, zda chtěla nebo nechtěla vyznačit svůj odchod z práce v Knize příchodů a odchodů. Odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval, a proto jeho závěr o tom, že žalobkyně utrpěla úraz při cestě ze zaměstnání, zatím nemůže obstát.

    Z uvedeného současně vyplývá, že pouze v případě, že žalobkyně utrpěla dne 27. 11. 1995 úraz v místě před vstupem do objektu zaměstnavatele nebo jiným místem, které bylo určeno k plnění jejích pracovních úkolů, může mít význam zjištění, zda hodlala vyznačit v Knize příchodů a odchodů svůj odchod z práce. Podle zjištění soudů žalovaný svým zaměstnancům (a tedy i žalobkyni) uložil, aby svůj odchod z práce vyznačovali v Knize příchodů a odchodů, která byla umístěna v jeho hlavní budově. Šlo proto z pohledu zaměstnanců žalovaného (a tedy i žalobkyně) o úkon nutný po skončení výkonu práce, a tedy o úkon, který je ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 věty první nařízení vlády v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně utrpěla úraz při činnosti, která byla potřebná k tomu, aby vyznačila v Knize příchodů a odchodů svůj odchod z práce (například při cestě z místa svého pracoviště do místa, kde byla Kniha příchodů a odchodů), šlo by nepochybně o pracovní úraz a žalovaný by odpovídal za škodu, která žalobkyni následkem takového úrazu vznikla.

    V řízení o náhradu škody při pracovním úrazu má poškozený zaměstnanec (žalobce) povinnost tvrzení, povinnost důkazní a jim odpovídající břemeno tvrzení a důkazní břemeno - jak vyplývá z ustanovení § 190 zák. práce - při prokazování, zda utrpěl pracovní úraz, zda mu vznikla škoda a zda je dán vztah příčinné souvislosti mezi touto škodou a pracovním úrazem. Neunese-li břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu - jak správně uvádí odvolací soud - vždy vyznít v jeho neprospěch.

    V posuzovaném případě žalobkyně tvrdila, že úraz utrpěla při cestě, která byla nezbytná k tomu, aby vyznačila svůj odchod v Knize příchodů a odchodů, tedy při úkonu, který je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.

    Otázku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů je třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda lze k takové souvislosti dospět vzhledem ke vztahu činnosti, při níž k úrazu došlo, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru.

    Časová a místní souvislost činnosti, při níž žalobkyně utrpěla úraz, je v projednávané věci nepochybná, neboť podle zjištění soudů došlo k úrazu poté, co žalobkyně ukončila výkon práce, a v místě, jež bylo na cestě, kterou bylo potřebné vykonat k tomu, aby mohla vyznačit svůj odchod z práce v Knize příchodů a odchodů. Při posouzení, zda je dána také souvislost věcná, bylo třeba zkoumat vnitřní účelový vztah činnosti žalobkyně, při níž došlo k úrazu, ke splnění její pracovní povinnosti, spočívající ve vyznačení odchodu z práce v Knize příchodů a odchodů. V tomto směru měl odvolací soud - jak vyplývá z ustanovení § 132 o. s. ř. - pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

    Z výsledků dokazování je zřejmé, že ze samotné činnosti žalobkyně, při níž utrpěla úraz (tj. v tom, že vyšla před budovu, v níž měla své pracoviště, kde upadla), nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo tomu, že by nehodlala splnit svou pracovní povinnost, spočívající ve vyznačení odchodu z práce v Knize příchodů a odchodů. Za této situace nemůže být dán vnitřní účelový vztah činnosti žalobkyně, při níž došlo k úrazu, ke splnění uvedené pracovní povinnosti, jen kdyby bylo zjištěno, že uvedenou pracovní povinnost nehodlala splnit, a že tedy svým jednáním sledovala jiný záměr (např. vydat se bez dalšího na cestu ze zaměstnání).

    Odvolací soud zjistil, že žalobkyni ještě před skončením výkonu práce vyznačila v Knize příchodů a odchodů odchod z práce její spolupracovnice a nadřízená M. L. Uvedené zjištění nasvědčuje tomu, že žalobkyně svým jednáním nesledovala vyznačení odchodu v Knize příchodů a odchodů, ale cestu ze zaměstnání, avšak jen tehdy, kdyby o tom věděla, popřípadě kdyby na tom byla s M. L. dohodnuta. Nic takového však nebylo prokázáno; dovolatelka důvodně poukazuje na výpověď svědkyně M. L., která před soudem prvního stupně uvedla, že "dne 27. 11. 1995 odcházela ze zaměstnání dříve než žalobkyně a její odchod bez jejího vědomí do knihy zaznamenala".

    Odvolací soud dále dospěl k závěru, že není pravdivé tvrzení žalobkyně o tom, že se sama neodepsala, ač to měla po úrazu v úmyslu, z Knihy příchodů a odchodů, neboť hlavní budova byla uzamčena; uvedený závěr učinil na základě výpovědi svědka Mgr. J. N., z níž měl za prokázané, že budova byla v rozhodné době otevřená a že svědek ji uzamkl až v 16.45 hodin.

    Dovolatelka zpochybňuje skutkové zjištění, které odvolací soud učinil z výpovědi svědka Mgr. J. N. s tím, že jde o nevěrohodnou a nepravdivou výpověď. V tomto směru tedy napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
 
    Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

    Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

    Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že svědecká výpověď je nevěrohodná, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

    V tom, jak odvolací soud hodnotil výpověď svědka Mgr. J. N. z hlediska pravdivosti a věrohodnosti, není logický rozpor, odvolací soud při tomto hodnocení nepominul žádné poznatky obsažené ve spise a hodnocení poznatků obsažených v této výpovědi není v rozporu s ustanoveními § 133 až 135 o. s. ř. Poukazuje-li dovolatelka na okolnosti, z nichž dovozuje nepravdivost a nevěrohodnost této výpovědi, nejsou tyto okolnosti (nově uvedené až v dovolání) způsobilé zpochybnit správnost postupu odvolacího soudu.

    S hodnocením výpovědi svědka Mgr. J. N. odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že by tímto důkazem bylo prokázáno, že hlavní budova žalovaného byla otevřena až do 16.45 hodin, kdy ji svědek sám uzavřel. Z výpovědi svědka poznatek v uvedeném směru ve skutečnosti nevyplývá; z údajů svědka je totiž zřejmé, že se sám o tom nepřesvědčil a že jde jen o jeho úsudek a nikoliv o skutečný stav věci, o němž by se sám svými smysly přesvědčil (uvedený závěr svědek vyjádřil také tím, že je o tom, že budova byla až do 16.45 hodin otevřena, "naprosto přesvědčen").

    Protože nejsou výše uvedené závěry odvolacího soudu správné, nemůže obstát ani jeho závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání, že její úraz ze dne 27. 11. 1995 je úrazem pracovním.

    Námitky žalobkyně, kterými odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k záznamu o úrazu ze dne 29. 11. 1995 a k výpovědi svědka Ing. M. M., nejsou důvodné. Záznam o úrazu není sám o sobě důkazem způsobilým prokázat, že by úraz žalobkyně byl pracovním úrazem. Svědek Ing. M. M. ve své výpovědi uváděl údaje o tom, kde došlo k úrazu žalobkyně; tato skutečnost byla v řízení prokázána v souladu s jeho výpovědí, a proto nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud jeho výpověď nedůvodně pominul.

    Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k této vadě dovolací soud přihlédl ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., i když nebyla v dovolání uplatněna. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků o částečném zamítnutí žaloby, které nebyly předmětem řízení před odvolacím soudem a samostatně nabyly právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).



Poznámka: 
Zvýraznění textu judikátu pro přehlednější orientaci provedl: 
Bc. Zdeněk Šenk, E: zdeneksenk@email.cz; T:608 641 863, W: bozppodlesenka.cz
Návrat na stránku „Pracovní úraz ze tří pohledů“.
Citováno z „https://www.wikibozp.cz/index.php?title=Pracovní_úraz_ze_tří_pohledů“
Zobrazení zdroje stránky Pracovní úraz ze tří pohledů

Navigační menu

Osobní nástroje

Jmenné prostory

Varianty

Zobrazení

Další

Hledat

Navigace

Nástroje
